KAPITOLA 3

DO LONDÝNA

❶ Paříž

❷ Dieppe

❸ New Haven

❹ Londýn

Nastupujeme do našeho žlutého autobusu. Čeká nás celodenní cesta přes Francii do přístavu Dieppe a odtud na lodi do New Havenu. O deváté hodině ranní vyjíždíme. Míjíme Vítězný oblouk a po Avenue Charles de Gaule se blížíme k Seině. Nedaleko za řekou se rozkládá jedno z nejmodernějších sídlišť světa La Defence. To, co doopravdy vidíme, nám připadá jako skleněná pohádka. Cvakají spouště fotoaparátů, vrčí kamery. Dokonalé využití prostoru, sladění skla, železobetonu, hýřící barevnými nápady-to je La Defence.

Projíždíme periferiemi Paříže. Kolem nás ubíhá celkem jednotvárná rovinatá krajina, která se nemění po celou dobu až do Dieppe. V přístavu, kam dorážíme po půl jedné, vítá nás sice větrné počasí, ale se sluncem. Před naloděním zůstává nějaký čas a tak se procházíme po zdejší pláži.

Než autobus vjede do útrob lodi společnosti „Sealink“, trvá to téměř hodinu. Pak vystupujeme na dolní palubu. Za zádí mizí francouzské pobřeží. Moře je celkem klidné, ačkoliv nebe se pomalu zatahuje mraky.

Procházíme se vnitřkem lodi. Chvíli se zastavujeme u hracího automatu, který mládež asi tak mezi 13 až 18 lety hojně zásobuje mincemi, aby mohla zhlédnout na videozáznamu přední hity současné pop-music. Část cestujících tráví čtyřhodinovou cestu v pohodlí dvou barů a restaurace, část dává přednost výhledu na přídi nebo na zádi lodi. Někteří nakupují ve zdejším obchodě. Je to výhodné, neboť tady neplatí žádná cla. Zbytek pasažérů sleduje barevnou televizi, jejíž obraz je přenášen do dalšího sálu na normální filmové plátno. Na ní běží program anglické BBC 1, která má vysílat přenos prvního dne turnaje ve Wimbledonu.  V Londýně prší a proto BBC nabízí místo přímého vysílání záznamy. Díky tomu jsme svědky wimbledonského semifinálového boje z roku 1983 mezi Chrisem Lewisem a Kevinem Currenem.

Dramatické utkání, plné akrobatických kousků, technických úderů, je vystřídáno letošním  duelem v Queen’s Clubu, což je přípravný turnaj pro Wimbledon. Opět se objevuje Kevin Curren a s ním německý tenista Boris Becker. Toto jméno v dané chvíli je pro nás velkou neznámou. Ještě netušíme, že sledujeme pozdějšího nejmladšího wimbledonského vítěze všech dob. Becker dokazuje během tohoto utkání, že umí více než dost a Currena poráží, právě tak jako později na trávě ve Wimbledonu.

Připravujeme se pomalu na přistání. Vyplňujeme nezbytný Landing Card. Konečně se objevují anglické břehy. Vplouváme do přístavu New Haven. Je 18 hodin 20 minut a máme pod nohama opět pevnou zemi. Seřizujeme si hodinky, protože podle anglického času je o hodinu méně.

Vedoucí zájezdu ve zdejší bance vyměňuje šeky. Dostáváme své kapesné – 90 liber. To už autobus míří do nedalekého Brightonu. Momentálně největší nároky jsou kladeny na řidiče. Vždyť jedeme vlevo! Zatím všechno zvládá bez problémů a zároveň se správně orientuje. Zato nám se to plete a nezvyknem si ani později jako chodci v Londýně, ačkoliv na každé významnější ulici jsou velké nápisy „Look Right“, „Look Left (podívejte se doprava, doleva). Tak všem často hrozí konec pod koly automobilů.

V Brightonu míjíme první anglický tenisový klub. Antukové dvorce, které zahlédneme, nevypadají zrovna nejlépe. Podél silnice se střídají pečlivě upravené sestříhané trávníky a přízemní domky. Mihne se i golfové hřiště. Konečně vjíždíme na předměstí Londýna. Teprve teď si plně uvědomujeme, že jsme v Anglii. Poprvé se setkáváme s londýnskými double-deckery (dvouposchoďovými autobusy), které se výrazně odlišují červenou barvou, a místními taxíky, jejichž vnější vzhled nás vrací řadu let do minulosti. To všechno, včetně architektury, na cizince dýchne nostalgií a anglickou tradicí. Po ulicích předměstí se pohybuje velké množství černochů a míšenců; občas prolétnou kolem blázniví mladíci na motocyklech. Poprvé se setkáváme  i s našimi auty MB se specielně upraveným řízením pro místní dopravu.

Blížíme se k Temži a přes Vauxhall Bridge vjíždíme do centra Londýna, do oblasti West Endu. Po krátkém zaváhání u Viktoriina nádraží, se vydáváme po dlouhé Královské ulici k místu našeho hotelu - v Lexham Gardens nedaleko Hyde Parku. Dostáváme se do vilových čtvrtí, kde se jedna ulička podobá jako vejce vejci: většinou nízké jedno až dvoupatrové vilky, uzavřené a obklopené zahradami, nízkými ploty, udržované chodníky a vyasfaltované cesty. V noci, jak později zjišťujeme, je všechno osvětlené.

Ani hotel Atlas, kde máme zajištěné ubytování, není té nejlepší kategorie (podobně jako v Paříži). Hlavně, že můžeme po večerech sledovat barevnou televizi a tím pádem i zpravodajství z Wimbledonu.

Končí třetí den. Chceme ještě vidět noční Piccadilly Circus-proslulé kruhové náměstí, kterým začíná zábavní londýnská čtvrť SOHO. Cesta trvá dost dlouho. Jdeme po rozlehlé Kensington Road a Knightsbridge kolem Hyde Parku až na Piccadillskou třídu. Je už kolem desáté večer. Po ulicích se stále řítí proudy aut, které neustávají ani po půlnoci. Zato chodníky jsou značně vylidněné. Málokdo tady chodí pěšky; buď používá vlastní vozidlo nebo taxi. Teprve když se blížíme k náměstí, začíná se objevovat více lidí. Tmu prosvětlují pestrobarevné neony. Jdeme už podezřele dlouho, ale náměstí nikde. Nezbývá než se zeptat. Zastavujeme staršího angličana.

”Excuse me, sir, can you tell me the way to Piccadilly Circus?“ táži se. Muž ochotně vysvětluje a my zjišťujeme udiveně, že jsme náměstí minuli, přestože ho známe z velkého množství fotografií. Vracíme se. Teprve teď si začínáme vzpomínat na některé detaily (barevné nápisy a reklamy). Chybi ale známá kašna, která záhadně zmizela. To nás zmátlo. Na Piccadilly panuje živý ruch; otevírají se zábavní podniky a všemožné hospůdky. Po krátké procházce se vracíme do hotelu.

PICCADILY CIRCUS

na mé kresbě tuší