KAPITOLA 4 

V LONDÝNĚ - první kroky

Na úvod jsem zvolil mapu s lokalizací hlavního města. I když se to zdá zbytečné, mé zkušenosti s bývalými studenty ukázaly, že i v 21.století je možné mít problém s identifikací geografické pozice slavné metropole. :) Nicméně, hlavním motivem byla grafická stránka a připomenutí některých slavných zeměpisných termínů.

K tomu přidávám další ukázky mých ilustrací: druhou nepatrně obměněnou verzi obrázku s typickými atributy Londýna pro místní noviny, kde vycházelo v roce 1985 mé vyprávění na pokračování a detail původní ilustrace již dříve uvedené v předcházející kapitole.

Den čtvrtý – úterý 25. června

❶ Oxford Street

❷ Piccadilly Circus

❸ Trafalgar Square

❹ Downing Street

❺ The Houses of Parliament

❻ Wesminster Abbey

Budíme se dosti brzo. U snídaně se dozvídáme, že lístky na Wimbledon dnes ještě není možné zajistit. Zároveň se vyjasňuje i situace: cena lístků není započítána do režie zájezdu. Kdo chce vstupenky na zbývající čtyři dny, musí zaplatit po 16 librách. My tři, myslím, jako jediní neváháme a zamlouváme si návštěvu turnaje na každé odpoledne.

Celý dnešek tedy zůstává na prohlídku Londýna. Začíná naše každodenní pěší putování městem. Místní doprava se nám zdá dosti drahá. Vždyť metro stojí od 40 do 90 pencí (našich tak 15 až téměř 40 korun). Jezdíme proto podzemní dráhou v nejnutnějších případech-především na Wimbledon.

Po snídani vycházíme příčnými uličkami vilové čtvrti na Kensington Street a odtud  podél linky metra na Bayswater Road, která vede souběžně s Kensingtonskými zahradami a Hyde Parkem k nákupnímu centru na Oxford Street. Celé odpoledne procházíme obchodní domy plné rozmanitého zboží. Navštěvujeme i značkové prodejny Adidas, Puma, Lacoste. Každý kus zboží v dokonale vybaveném obchodě však představuje značný majetek. Například tričko Adidas, v němž hraje Ivan Lendl stojí 26 liber (1 libra našich 40 korun). Pokud chceme nakoupit nějaké dárky, musíme se poohlédnout jinde. Proto nás zajímají takové značky jako Littlewoods, Mark and Spencer, C and A, kde jsou ceny několikrát nižší. Není jednoduché zde vybírat. Celá třída je vlastně jeden obchod vedle druhého.

Odpoledne docházíme na St. Giles Circus a po Charing Cross scházíme na Piccadilly Circus a odtud přes Haymarket na známé Trafalgarské náměstí s monumentem Nelsona a dvěma fontánami, u nichž na lavičkách odpočívají londýňané a turisté. Asi po hodině se vydáváme po Whitehall k Temži. Po pravé ruce máme Mounted Sentry (Horse Guard), kde poprvé vidíme střídání stráží v historických uniformách s vysokými chlupatými čepicemi, červenými kabáty a tmavými kalhotami s pruhem. Jejich vojenský krok a obrátky na místě nás nutí k úsměvu, zatímco dvě Němky vedle nás se smějí naprosto nepokrytě.

Pokračujeme v další cestě. Tady nedaleko by měla být ulice, kde sídlí ministerská předsedkyně, Downing Street No 10. Už jsme před ní, ale vchod přehradili železným zábradlím a kolem přechází anglický strážník. Ptám se, zda je možné si ulici prohlédnout. Odpovídá sice velmi příjemným tónem, ale kategoricky, že ne. Jak je vidět, bezpečnostní opatření zde platí v plné míře.

Konečně stojíme u budov britského parlamentu, jemuž vévodí slavný Big Ben, na věži umístěné obrovské hodiny, jejichž ciferník má průměr 7 metrů. K nim patří i zvon, vážící 13,5 tuny. Máme smůlu, že věž je nyní obstavěna lešením. Abychom dobře viděli celý parlament a mohli si ho i nafilmovat, jdeme doprostřed Westminsterského mostu, přetínajícího Temži hned v sousedství. Budovy, které prohlížíme, jsou stavěny v gotickém stylu, ale až v 19. století, neboť staré shořely při velkém požáru roku 1834. Zachovala se pouze Westminster Hall (z roku 1097). Zde tedy sídlí nejvyšší britský zákonodárný orgán.

Nedaleko od parlamentu mezi Broad Sanctuary a St. Margaret’s Street se rozkládá Wesminster Abbey – korunovační místo a pohřebiště mnoha generací anglických králů a královen. Působí na nás skutečně majestátním dojmem. Celá pozdně gotická stavba je ukázkou velkého mistrovství tehdejších stavitelů. Stěny jsou nahrazeny okny s jemnými kamennými pruty a kružbami. Práce byly zahájeny už ve 13. století, ale opatství bylo dokončeno až v roce 1519. Část je dnes volně přístupná a do dalších prostor se dostanete, když zaplatíte vstupné obnášející v průměru kolem 1 libry. V současnosti je místem pravidelných bohoslužeb a významných oslav.

Po prohlídce se vracíme do hotelu kolem Viktoriina nádraží.

Navečeříme se a usedáme do křesel v hotelové společenské místnosti. Začíná zpravodajství z Wimbledonu. Musím přiznat, že reportérovi BBC 1 je velmi těžké porozumět. Přesto obsah jeho slov chápeme. Oproti včerejšímu prvním dnu, kdy díky špatnému počasí se odehrála jen čtyři střetnutí, přeci jen se situace zlepšila a turnaj s rozběhl. I tak byly zápasy často přerušovány dešťovými přeháňkami.

Po několika krátkých ukázkách z dnešních utkání, je vysílán jako „zápas dne“ souboj Mc Enroea a Mc Namary. Duel je jednoznačnou záležitostí Američana, který nekompromisním podáním a voleji neustále tlačí Mc Namaru k zadní čáře a nutí ho chybovat. Je vidět, že terén je značně kluzký, protože Australan několikrát padá.

Den pátý - středa 26. června

❶ Lexham Gardens

❷ Hyde Park

❸ Oxford Street

❹ Wimbledon

Ráno přes upravené Lexhamské zahrady a Hyde Park opět vyrážíme na Oxford Street s tím, že alespoň částečně nakoupíme a hned po tom pojedeme metrem na Wimbledon. Nemáme příliš mnoho času vzhledem k tomu, že obchody většinou otevírají v 10 hodin. Ve Velké Británii se začíná pracovat obvykle až kolem deváté hodiny ranní. Nepobýváme v obchodních střediscích zbytečně dlouho, protože chceme první den strávit ve wimbledonském areálu co nejdéle.

Po poledni nasedáme na londýnskou podzemní dráhu. Naším cílovou zastávkou je Southfields Station. Metro se zaplňuje-většina cestujících jsou wimbledonští návštěvníci. Už v Souhfieldské stanici na nástupišti, kde vystupujeme s obrovským davem lidí, jsou první stánky s tenisovými suvenýry.

Před vchodem se nám otevře pohled na wimbledonské uličky a my si uvědomujeme, že Wimbledon není pouze tenisový komplex, ale zároveň čtvrť tzv. Great London-Velkého Londýna. Od metra je možné jet k tenisovým dvorcům zdejšími double-deckery, ale my volíme cestu pěšky. Procházíme kolem typicky nízké vilové zástavby. Na chodníku míjíme jeden krámek s tenisovým zbožím vedle druhého. Nabízí se zde všechno možné: trička, svetry, šortky, potítka, čelenky, čepice, ponožky... Některé ceny však dosahují závratných výšek (pár potítek stojí 6,99 liber).

Poslední domky zůstávají za námi. Jak později zjišťujeme, přicházíme k Wimbledonu po Church Road, která vede podél jeho východní strany. Po levé ruce se rozkládají travnaté plochy, určené pro parkování automobilů. Stojíme před branami jednoho z nejslavnějších tenisových turnajů-tradičního Wimbledonu.

KONEČNĚ VE SLAVNÉM AREÁLU

1985 - černobílá momentka - já u centrálního dvorce

Zažili jsme typické londýnské počasí, slunce, teplo, mraky, déšt' a ochlazení o řadu stupňů-takže tričko a teplá vesta byly tehdy běžnými doplňky.

Vcházíme branou číslo 5 do wimbledonského areálu. Uvnitř po pravé ruce nás vítá socha Fredyho Perryho, trojnásobného wimbledonského vítěze, a za ní se tyčí monumentální renovovaná stavba centrálního dvorce a dvorce č.1. Po levé straně vidíme první řadu dvorců (č.2-5), obklopených zástupy diváků. Odhadujeme, že je zde tak 30 000 návštěvníků. Masa lidí se neustále pohybuje a přelévá z kurtu na kurt. Velké množství fanoušků sleduje pozorně tabuli s nasazováním hráčů na dvorce. Mnozí si zapisují výsledky do oficiálního wimbledonského programu, který je zde vydáván specielně ke každému dni i se stavem všech rozehraných utkání.

Pod ukazatelem mezi dvorci 2 a 3 se rozcházíme, abychom si samostatně prohlédli celý areál.

Velký dojem na mě hned zanechává zdejší travnatý povrch dvorců. Tráva je tak 5 milimetrů vysoká a na první pohled vypadá jako umělý koberec. Míček se po ní smekne a pak nízko a rychle odskočí. Je to dost zvláštní odskok. Dopad míčku je velmi tichý, měkký.

Procházím nejdříve jižní částí areálu. Zatím se spíše rozhlížím kolem, než abych sledoval zápasy. Počasí vypadá špatně. Každou chvíli hrozí déšť a je značná zima.

Dostávám se na tribunu dvorce číslo 2, kde bojují Lewis se Shawem. Oba předvádějí pohledný a pestrý tenis. Lewis opět ukazuje své akrobatické umění, které jsem u něho nedávno viděl při sledování televize. Zanedlouho pokračuji v prohlídce dalších wimbledonských prostor. Setkávám se s Petrem, který je navýsost spokojený, protože se dostal na centrální dvorec, kam nemáme lístky, a viděl Jimmyho Connorse. Dokonce mu jinak nekompromisní černá pořadatelka umožnila natočit pár filmových záběrů.

Začíná poprchávat. Technická údržba okamžitě pokrývá dvorce plachtami. Zápasy jsou přerušeny. Za půl hodiny opět svítí slunce, ale stále se ještě nehraje. Že by tráva ještě byla vlhká? Není nám to úplně jasné. Všichni tři teď sedíme na tribuně dvorce číslo 13 a těšíme se na dohrávku utkání Gerulaitis – Fleming. Hrát se začíná postupně, počínaje centrálním kurtem. Konečně po hodině čekání je vše připravené a na travnatý povrch nastupuje dlouhovlasý bohém Gerulaitis s úsměvem a nenucenou elegancí. Fleming působí oproti svému soupeři poněkud těžkopádným dojmem. Krátké rozehrání a začíná hra. Gerulaitisovy údery nevynikají nějakou tvrdostí, ale jsou velmi přesně umisťované. Dokonalá práce zápěstí je obzvlášť viditelná při podání a skvělých volejích. Vitas vyhrává až v páté sadě, ale z jeho hry je cítit daleko větší jistota, než z Flemingových, sice tvrdých, avšak značně hazardních úderů.

VITAS GERULAITIS

několik údajů z jeho kariéry

-vynikající hráč s obrovským citem pro míč

-bohužel jeho život ukončila tragická nehoda (otrava plynem)

Odkazy: https://www.osobnosti.cz/vitas-gerulaitis.php

              https://www.youtube.com/watch?v=ztUAcipzGhs

Přecházím na dvorec číslo 6, kde spolu vyrovnaně bojují Occleppo a Teltcher. Američan vede 2:1 na sety a předvádí velmi dobrý, silně liftovaný servis a výborný return. Occleppo mu odpovídá razantními údery a nekompromisním útokem na síť.

Po zhlédnutí několika dalších zápasů se zastavuji u dvorce číslo 15, kde probíhá duel našeho Pavla Složila s Američanem Flachem. Stav je 1:2 na sety. Bojuje se o každý míček. Pro Složila je to bohužel už sada poslední. Vede ještě 6:5, ale při svém podání prohrává 30:40. V tomto momentě je jeho dobrý míč označen za aut. To znamená ztrátu hry. Diskuse s rozhodčím je naprosto zbytečná. Složil používá značně jadrné výrazy ve své mateřštině, kterým naštěstí rozhodčí nerozumí. Za to jsou naprosto srozumitelné přihlížejícímu Mečířovi, Navrátilovi, Pálovi a jeho ženě. Tie-breakem otřesený Složil prohrává a Američan se může radovat z vítězství.

Z řady zápasů, které sleduji dnes i později v následujících dnech, je evidentní, že Borgův styl silně liftovaných a topspinových úderů tady dost dobře nelze uplatňovat. Matz Wilander s podobnou hrou zde překvapivě vypadl už v prvním kole s obrovitým Jugoslávcem Slobodanem Živojnovičem, který ho doslova rozstřílel podáním a voleji, přestože se pohybuje někde kolem 120. místa na žebříčku ATP.

MATZ WILANDER

Je pomalu večer. Dohrávají se poslední zápasy. Konečně i já se dostávám na centrální wimbledonský dvorec. Je už prázdný a začínají zde pracovat uklizeči z technických čet. Stojím v hledišti naproti královské lóži. Pode mnou leží osamělý travnatý povrch s vyšlapanými místy za základními čarami. Tady zvedali wimbledonské trofeje nad hlavu velké osobnosti světového tenisu jako Kingová, Lloydová, Navrátilová, Laver, Borg, Connors, McEnroe a mnozí jiní.

Nedlouho před opuštěním areálu sledujeme odjezdy hráčů z Wimbledonu. Největší atrakcí se stává Jimmy Connors, kterého stále ještě obdivují patnáctileté holčičky, neodbytně se tlačící k zábradlí před vchodem do šaten a volající: „ Come on, Jimmy. Connors postává několik minut před šatnou, skrytý v šeru budovy před zraky zvědavců, pak vyjde ven, pokyne davům rukou, a sympaticky se usměje a mizí uvnitř automobilu, který se pomalu rozjíždí.

První den na Wimbledonu pro nás končí. Opouštíme tenisový stánek kolem půl desáté večer. Vracíme se zpátky po Church Road. Dodnes nevím, kdo z nás dostal tehdy nápad jít z Wimbledonu pěšky do hotelu. Míjíme tedy vchod do podzemní dráhy a pokračujeme směrem k Temži. Alespoň si to myslíme. První Angličan, s nímž se dávám do řeči, nám naši domněnku vyvrací. Musíme zpátky na hlavní silnici. Londýňané, při dotazech na cestu k Hyde Parku, nás hned odkazují na autobus nebo metro. Když sdělujeme, že chceme jít pěšky, vrhají po nás dost zvláštní pohledy a usmívají se. Je tak k jedenácté hodině v noci. Konečně přeci jen docházíme k Temži a zdá se nám, že našemu cestování je už konec.  Díváme se do mapy a máme pocit, že jsme konečně našli místo, kde se nyní nacházíme. Od něho ubíhá značně dlouhá třída Fulham Road, z níž bychom se měli dostat na Earl’s Court Station-stanici podzemní dráhy nedaleko našeho hotelu. Představy, které máme, se ale podstatně rozcházejí se skutečností. Jdeme více než dvě a půl hodiny a každý z náhodných chodců, jehož se ptáme, nás posílá někam jinam. Kromě toho, přestože procházíme velmi dobře osvětlenými uličkami, ztrácíme i pocit jistoty a bezpečí, když se jeden z nahodilých kolemjdoucích, kterého oslovuji, okamžitě dává na útěk a mizí za prvním rohem. Není tu asi příliš klidno. Nepomáhá ani nový orientační bod, který volíme-Bromptonský hřbitov, o němý předpokládáme, že ho zdejší obyvatelé znají. Vypadá to, jako bychom opisovali bludný kruh pravděpodobně v blízkosti stadionu Chelsea.

Pro zajímavost uvádím odkaz na Bromptonský hřbitov: https://www.royalparks.org.uk/parks/brompton-cemetery/about-brompton-cemetery

Ani dnes nám není jasné, kde jsme vlastně bloudili, zda doopravdy v oblasti Chelsea nebo u onoho Bromptonského hřbitova. Do hotelu jsme tehdy dorazili o půl druhé v noci. Cesta nám trvala téměř čtyři hodiny.